Jak jsem ke svému prvnímu špicovi přišla a vlastně k lásce ke špicům vůbec.. 

Byla to všechno jen souhra náhod. Bydlíme v malebné vesničce na Jižní Moravě. V té době (asi někdy v roce 1982) měli naši synové osm a tři roky. Fence od sestry se narodila štěňátka. A samozřejmě, kluci hned chtěli štěňátko. Že je to německý střední špic jsme snad ani netušili, nic nám to neříkalo. Nebyla s PP, ale otec i matka byli špicové, sice příbuzní, ale to nijak nevadilo. Prostě na dědině bylo samozřejmé mít v každém domku pejska. Tak si jednoho krásného dne kluci přivezli na „rikšičce“ (vozík) fenečku a nazvali ji Jiskra. Opravdu to byla taková naše jiskřička. Živá, veselá, poslušná, společenská. Kluci jí s tatínkem udělali boudičku a vybrali místo, kam ji umístí. Asi se strefili na ty úplně nejlepší zóny, protože Jiskra si boudu okamžitě zamilovala. Zkraje si kluci v boudě hráli s ní. S krmením jsme to neřešili, prostě dostávala jídlo to, co jsme zrovna měli my. Byla výborný „potkaňák“. 

Za svůj život nachytala nespočetný množství potkanů. Měla za to dostat metál. A přesto, že za celý život nebyla na nic očkována, jen na povinnou vzteklinu, byla naprosto zdravá a dožila se 17 let. Ke stáří již velice špatně slyšela, muselo se na ni mluvit tak, aby nás viděla a taky se jí už špatně chodilo. Ale apetit měla výborný do poslední chvíle a měla krásný zdravý zuby. Když odešla, už jsem nic jiného nechtěla, než zase špice a jen fenku. Takže druhou fenečkou byla naše Doluška (Dolly Napoleon Bonaparte), naše sluníčko s nejzářivějšíma špicíma očima, jak to napsala moje kamarádka. To už byl ale velký bílý špic. Ta už se měla možná líp než Jiskra. Ta už dostávala psí baštu a všude s náma jezdila. Na podzim roku 2011 odešla do psího nebíčka a já už si to nedovedla bez pejska představit. Moje kamarádka, Jiřinka Budínská, mě nabídla, že by nechala nakrýt svoji fenku Cessy pod Bošovskou tvrzí (je to dcera naší Dolušky). Tak jsme vybrali krycího pejska, taky podle očí, měl podobné oči jako Doluška, Vito vom Berg Sonnenhof. Teď už zbývalo, aby se to povedlo. Cessynka vyslyšela moje prosby a začala hárat o tři měsíce dřív a krytí se podařilo napoprvé. (Vito je pašák). 28.2.2012 se Cessynce narodilo osm štěňátek. No a jedna fenečka Corin Kyjská zahrada se stěhovala k nám. Takže teď máme vlastně Doluščinu vnučku a je u nás zase veselo. Jen je jiné to, že s Corinkou si teď nehrají moji synové, ale vnuci. A mají ji moc rádi a ona zbožňuje je.